Magdalena Souček - rozhovor
Magdalena Souček: Potrpím si na věrnost firmě
Říká partnerka auditorské firmy Ernst & Young a vlivná osobnost amerického byznysu v Česku.
Dokážete jednou větou říct, co vás přivedlo do auditorské firmy?
Mám ráda praktický svět, ekonomii, byznys. Kdybych neemigrovala, nikdy bych to asi nedělala, ale ve Spojených státech to dávalo smysl.
Čím byste byla, kdybyste neemigrovala?
Určitě lékařka. To byla rodinná tradice. (smích)
To jsou dva hodně rozdílné obory...
To jsou. Víte, moje matka, táta, babička jsou všichni doktoři. Otec chirurg, matka ORL a babička pediatr. Jen dědeček měl k mé dnešní práci blízko. Byl za první republiky něčím, co by se dnes nazvalo daňový poradce. Proto, když jsem dokončila gymnázium, automaticky jsem šla na medicínu. Sice jsem váhala mezi ekonomií a medicínou, ale ekonomie tehdy byla spíš o politice, a to jsem nechtěla. Jsem pragmatický člověk a medicína se jevila jako "poctivé řemeslo".
Proč jste vlastně emigrovala?
To je dlouhá historie a netýká se jen mé osoby.
Vyprávějte...
Všechno nejspíš ovlivnil fakt, že mí rodiče byli před rokem 1968 na dlouhodobé stáži ve Velké Británii. Otec tři roky, matka dva. Tam asi přičichli k jinému životu. Jako lékaři tam měli dobré uplatnění a šedesátá léta brali jako dobu uvolnění, které už bude trvat. Jenže pak přišla okupace a emigrace u nás doma byla na denním pořádku. Často se o ní mluvilo a často jsme se chystali.
Rodiče chtěli odejít?
Měli jsme příbuzné v Nice, téměř každý rok jsme žádali o devizový příslib a jezdili za nimi. Pamatuji si na ty noční návraty autem domů. Když se objevila cedule "československá státní hranice"
A vy jste pak v osmnácti ty pocity překonala a utekla.
To předbíháte. Poprvé jsem s rodiči emigrovala, když mi bylo dvanáct. Mámě a mně se moc stýskalo a vrátily jsme se domů. Otec měl dobrou práci, jemu se z Německa nechtělo, ale pak přijel za námi. Rodičům sebrali pasy a museli změnit zaměstnání. Tahle doba byla těžká. Trochu to připomíná hrdiny z Kunderova románu Nesnesitelná lehkost bytí. Žena z emigrace uteče, muž ji nakonec následuje.
Jen s tím rozdílem, že jste tam byla ještě vy, dítě.
Taky mám ten film hluboko v sobě, viděla jsem ho mnohokrát a vždycky mi u něj trne.
Co vás potom motivovalo v osmnácti odejít?
Odešla jsem kvůli rodičům, byla to v té době jejich poslední šance opustit republiku. Mně tady nic nechybělo, měla jsem skvělé zázemí a šťastné dětství.
Spojené státy jste si zvolila kvůli dětství v anglofonním světě? Jak na ně vlastně došlo?
My jsme v roce 1980 emigrovali znovu všichni, vrátili nám pasy. Jen každý člen rodiny zvlášť. Já jsem do Anglie odjela s tehdejším přítelem, který studoval medicínu. Rozhodla jsem se zůstat, on se vrátil a sliboval, že za mnou přijede. V osudný den, kdy jsem se po roce rozhodla opustit Anglii a odjet do USA, jsem byla na letišti a zvažovala, kterým směrem se vypravím, zda za oceán, nebo do Československa. Zavolala jsem babičce, ale nebyla doma. Kdyby mi to bývala vzala, možná bych se vrátila.
Neodpověděla jste mi: proč jste odjela do Spojených států?
Anglie byla asi moc blízko domovu. Studovala jsem tam roční kurz a pak zvažovala co dál. Ve Spojených státech v Bostonu žil můj někdejší přítel, nyní manžel, a mně se zdála Amerika z hlediska emigrace snesitelnější.
Odjížděla jste tam s tím, že se do Československa třeba už nikdy nevrátíte?
Ano. Tenkrát to bylo definitivní.
A po příjezdu do USA jste měla jasno: budu dělat byznys?
Původně jsem chtěla být praktický dětský lékař jako babička, ale první rok studia medicíny, histologie a fyziky byl velmi odtržený od praxe. Purkyňovu buňku jsem v mikroskopu nepoznala. Rozhodla jsem se studovat ekonomii a šla se přihlásit na vysokou školu v Bostonu. Ve škole jsem se pak učila to, co jsem každý den četla v novinách - burzovní křivky, rozbory firemních aktivit, analýzy, praktickou ekonomiku - a to mě nadchlo.
Neměla jste žádné těžkosti? To jste jako emigrant jen tak šla a přihlásila se do školy?
Měla jsem dobré zázemí a ve Spojených státech tehdy vnímali emigranty z Evropy velmi dobře. Zatímco v Německu se emigranti prosazovali často těžce, mně to usnadnil fakt, že jsem měla v Bostonu přítele a uměla dobře jazyk. Dali jsme dohromady 1500 dolarů, což bylo školné ve státní škole, a začala jsem studovat business management.
Jak na vás, odchovance socialismu, působila Amerika?
Svobodně. Určitě svobodněji než Londýn. Tam se mi často zdávalo, že jsem se vrátila zpátky do Čech a už nikdy nemohla ven. V Americe jsem se rychle cítila jako doma. Možná to bylo i tím, že Anglie je konzervativní. Když vyjedete za město, narazíte na oplocené lesy a pozemky, společnost je uzavřená a přijímá cizince ztuha. Jak je Amerika tvořená emigranty, nikdo necítí, že by byl víc Američan než vy, tradice se vnímá jinak. Netvrdím, že ta společnost se taky nezměnila a dnes není jiná. Tehdy se ale psal počátek osmdesátých let...
Jak vás napadlo jít do auditorské firmy? Myslela jste si na ni už během studií?
Ta cesta byla opravdu přirozená. Měla jsem to jen těžší, protože na vysoké škole, na niž jsem chodila, žádná z firem tehdejší auditorské osmičky nelovila. Musela jsem si je sama obejít a o práci se ucházet. Vybrala jsem si Arthura Andersena.
Jako co jste nastupovala?
Jako každý a to platí dodnes: asistent. To se psal rok 1984.
A čím jste tam chtěla být?
Partnerem. (smích) Měla jsem to zcela jasné, v těchto firmách je jasná hierarchie a kariérní růst. Po dvou letech jste senior, pak manažer a po nějakých deseti letech máte šanci se stát partnerem pobočky společnosti.
Neděsila vás ta předvídatelnost? Ta nutnost léta pracovat a postupovat po jednotlivých schůdcích? Dnes se dělají kariéry jinak, možná rychleji, divočeji...
V zavedených auditorských společnostech to nejde jinak. Navíc pro mě není problém věrnost firmě. Mám to jinak. I dnes, když mám před sebou životopis uchazeče o práci a vidím, že byl každý rok jinde, nedělá to na mou konzervativní náturu dobrý dojem. (smích) Ctím firemní věrnost.
Na co jste to v Bostonu u Andersena dotáhla?
Byla jsem manažerem.
Takže stačilo několik let a byla jste tím, čím v České republice: partnerem.
Ano, věřila jsem tomu. (smích) Víte, ale byla jsem jiná než moji američtí kolegové. Můj šéf o mně jednou řekl: Magdalena je dobrý pracant, ale neříká, že se chce stát partnerem. Nemyslel tím, že bych neměla ten úmysl. Jen jsem vyrostla v jiné mentalitě - myslela jsem si, že budu tvrdě pracovat a oni mě za to tak odmění. Netušila jsem, že bych měla své ambice dát najevo, jako to dělají Američané.
Proč jste se po revoluci rozhodla k návratu? Myslela jste, že vám návrat domů kariéru urychlí, nebo to byl stesk?
Já v Československu byla krátce už v létě 1989. Praha tehdy žila přílivem východních Němců, kteří chtěli na Západ. Krátce poté přišla revoluce, my se jako rodina po letech sešli na Vánoce v Praze, a když jsem se vrátila do Bostonu, začaly tam kolovat zprávy, že hledají lidi pro kancelář Andersena v Budapešti, Moskvě a Varšavě. A já se ptala: Proč ne Praha? Tehdy mě napadlo, že můžu dělat stejnou práci v Praze, a začala jsem vířit vodu a snažila se o založení pobočky v Československu.
Přece jen, byla jste v Americe deset let, nestrádala, co vás lákalo zpět?
Pocit, že tady mám nedokončenou práci. Jenže to nebylo snadné.
Proč?
Bylo třeba obtížné najít prostory pro kanceláře. Podnikatelské prostředí bylo nepřehledné, privatizace se teprve plánovala. Nakonec to byli klienti Arthura Andersena, kteří svým zájmem o Československo rozhoupali firmu, aby Prahu zařadila do plánovaného rozšiřování aktivit. Já jsem kancelář připravovala od léta
V bytě u babičky?
Byl prostorný a najít kancelář nebylo opravdu snadné.
Skoro se tomu nechce věřit.
Kanceláří bylo v Praze tehdy málo, a když, tak ceny přesahovaly rozumnou hranici. Většina domů také neměla kvalitní zázemí, takže bylo zbytečné platit za cizí byty, když jsem mohla podnikat ze svého. (smích)
Jak rozjezd kanceláře vypadal? Většina firem začínala tehdy dost divoce, jak se prosazovala auditorská a poradenská firma?
Do roku 1992 to šlo opravdu velmi pomalu. Růst byl daný prostředím. Pamatuji se, jak jsem druhý den po otevření kanceláře vstala a říkala si: Teď co? Byla jsem zvyklá na firmu se šesti sty zaměstnanci, kde každý věděl, co má dělat, existoval archiv, rozdělení práce, systém. Tady když jsme s mou sekretářkou, která byla historicky prvním zaměstnancem, zjistily, že došel toaletní papír, tak jsem ho šla koupit. V Bostonu nemyslitelná věc. Naše situace se začala měnit během velké privatizace a s příchodem nadnárodních firem, které byly našimi klienty v zahraničí.
Nelitovala jste někdy v té době, že jste odjela do nově vznikající ekonomiky ze zavedené firmy v Bostonu?
Ani náhodou, bylo to tehdy moje dítě. (smích)
To pak musel být pro vás šok, vidět, jak vaše dítě umírá po krachu amerického koncernu Enron, kdy za spoluviníka byl označen také Arthur Andersen a firma se položila.
Krach Enronu ukázal, že když chce management podvádět, můžete mít sebelepší systém kontrol a těžko se to zjistí. Auditorská firma není detektiv. Integrita managementu je v podnikání důležitá. Po obvinění Andersena, i když bylo po několika letech staženo, už se to nedalo zachránit. Klienti odešli a firma nemohla přežít.
Dotklo se vyšetřování Andersena v krachu Enronu i pražské kanceláře? Utíkali klienti úprkem?
Dlouho jsme si mysleli, že se nás to netýká, ale když se nám rozpadl řetězec klientů, neměli jsme na vybranou. Spojení s Ernst & Young se ukázalo jako ta nejlepší varianta ze všech dostupných. Následující roky to jen potvrdily.
Vyšla jste z ní ale dobře. Jste vedoucím partnerem pro řízení rizik v Ernst & Young pro střední Evropu. Povýšila jste.
Nemluvila bych o povýšení. Tak se to nedá brát. Každá firma má svou strukturu a já mám nyní svoje místo tady.
Jste pořád skromná, jako když jste si "neříkala " o partnera?
To není skromností.
Čím tedy? Jste zároveň prezidentkou Americké obchodní komory v Česku, to zní jako významné ocenění a vlivný post.
Je to čestný post a velice si ho vážím. Máme zájem ovlivňovat pozitivně podnikatelské prostředí v České republice, diskutovat o zákonech, které ovlivňují zdejší investování a podnikání. Podnikání je o soutěživosti, která se neobejde bez pravidel. My, auditoři, víme, že pravidla, poctivost, integrita firmy nejsou prázdná slova. Dávají firmám jistotu, že investice je ochráněná, a podnikatel ví, na čem je.
I když to může vypadat, že jste v jiné firmě, svým způsobem jste typ japonského zaměstnance, který po vysoké škole nastoupí do podniku a zůstane v něm až do důchodu. Netoužíte v budoucnu po změně?
V mé firmě se do důchodu chodí v 56, takže je možné, že vaše předpověď se skutečně vyplní. (smích) Mně to přijde normální. Když se pustíte do kariéry ve firmě, v níž jsem začala, víte, že dnes jsou na světě jen čtyři, které se věnují podobné činnosti. A já mám svou firmu ráda.
Ani jste neuvažovala o návratu do USA?
Jsem srdcem Evropanka.
Co budete tedy dělat, až vám bude 56? Odpočinek, golf a ježdění na chatu?
A víte, že možná jo. (smích)
Magdalena SOUČEK
Emigrovala v roce 1980 z bývalého Československa a usadila se v americkém Bostonu, kde vystudovala ekonomii a business management. Kariéru zahájila v poradenské společnosti Arthur Andersen. Po roce 1989 se vrátila do Prahy a v roce 1990 založila a řídila pobočku Arthur Andersen, kterou v roce 2002 začlenila do mezinárodní sítě Ernst & Young. Nyní zastává funkci vedoucího partnera divize řízení rizik pro oblast střední Evropy. V lednu 2006 byla jmenována prezidentkou Americké obchodní komory v Česku. Hovoří česky a anglicky. Má desetiletou dceru.
